Jak na měření rychlosti střel

Levný, ale odolný design

Je třeba uznat, že hradla na první i druhý pohled působí poněkud levně. Dva sešroubované kusy plastového těla, ne zrovna líbivý design, nikoliv dokonalé lícování a sem tam nějaký otřep. Na druhou stranu to něco vydrží. Nijak se s přístrojem nemazlím. Už se mě třeba stalo, že jsem jej „smetl“ ze stolu tlakovou vlnou výstřelu na beton a nepočítaje pár oděrek přežila bez úhony. Vystřílel jsem skrze ně zatím nižší stovky ran z nábojů 9x19 mm, .44 Mag, .223 Rem, 6,5 Creedmoor, .308 Win, .444 Marlin a 7 mm Rem Mag. Zvláště ty silnější dokážou kolem ústí opravdu „zamést, ale hradla však stále drží. Tedy drží… tlaková vlna výstřelu má občas dostatečnou sílu na to, aby odfoukla plastové clony. S těmi se samozřejmě nemůže nic stát, je to kus vcelku masivního a současně pružného plastu, zasazený do ocelových tyček, ale pak musíte vstát od pušky a jít to dát zase všechno dohromady. Já to vyřešil přidáním dvou pružných lanek, které clony tlačí proti tělu přístroje a už k nechtěnému rozebírání nedochází.

Jediným ovládacím prvkem přístroje je posuvné tlačítko z boku, které nabízí módy vypnuto, zapnuto s měřením v metrech za sekundu, nebo stopách za sekundu. Z druhé strany najdete konektor na kabel. Za přísun energie je odpovědná běžná 9V baterie vkládaná do šuplíku zespoda přístroje a pod krytem je místo na druhou baterii do zásoby. Ve spodní části také najdete standardní závit ¼-20 na stativ. Samozřejmě se dá přes hradla střílet, když jsou položena na stole nebo zemi, ale jak jsem zmínil výše, kvůli jejich nízké váze je tlak výstřelu může pošoupnout. Stativ, nějaký levnější za pár stovek tento problém účinně řeší.

Problém se světlem

Horší je to s citlivostí na světelné podmínky. Když nevyhovují, tak vám hradla prostě „nevyplivnou“ žádný výsledek. Nejlépe funguje rozptýlené denní světlo, když je relativně jasno, ale pod mrakem, nebo je přístroj pod střechou střelnice. Na přímém slunečním světle to za určitých podmínek také funguje, ale musíte si pohrát s náklonem, aby stín ze clon chránil čidla. I za nejlepších podmínek vám to občas nezměří, mě třeba jeden z 10-20 výstřelů, což není žádná katastrofa, ale stane se. Také to záleží na velikosti projektilu. Diabolky do větrovek „hází“ chybu častěji než třeba u .308 Win. Ale dá se s tím měřit skoro vše včetně extra rychlým „Magnumů“ až po šípy v rozsahu rychlostí 2-3000 m/s. S ubývajícím světlem ovšem přístroji rychle dochází dech. Mlhavé ráno, po západu slunce, nebo na vnitřní střelnice hradla nemá moc smysl brát.

Dlužno dodat, že všechny problémy, co jsem uvedl výše, se týkají všech klasicky řešených hradel, a to prakticky ve stejné míře, alespoň tedy Caldwell, DLX i všechny další typy se kterými jsem se zatím setkal.

Omezení se ale dá výrazně potlačit použitím přísvitu. Lze si dokoupit clony osazené LED osvětlením za 1 515 Kč, které omezení potlačí. Možností je také koupit si vyšší model Caldwell Ballistic Precision G2 Chronograph, který přísvit obsahuje a je celkově pokročilejší než základ. Navíc je to celé napájené z praktičtější vestavěné baterie, která se dá dobíjet ze zásuvky a součástí balení je i trojnožka. Nevýhodou je vyšší cena, konkrétně 9 152 Kč.

Ještě bych rád zmínil řešení v podobě použít jiný zdroj přísvitu. Většina běžných zdrojů světla totiž bliká. Dost rychle na to, aby to lidské oko neregistrovalo, ale hradla s tím nedokážou řádně pracovat. Ano, přísvit se „zbastlit“ dá, ale není to až tak přímočaré, jak by se mohlo zdát.

Osobně jsem s hradly Caldwell spokojen. Mají svoje slabiny a omezení dané světelnými podmínkami, ale to platí pro všechny hradla s tím, že Caldwell konkurenci válcuje cenou. Citelně lepší jsou až radary, ale za čtyřnásobek ceny s tím, že pro většinu střelců bude Caldwell více než stačit.